Na Vánoce o segment více?

Čas letí jako voda. Zatímco jsem před víc jak před rokem básnil o rozšíření své milované nudlovky, doteď se zdánlivě nic nedělo. Díky dobré přípravě jsem se ale přes podzim mohl do stavby vrhnout rovnou po hlavě…

Jak už to u sebelepších plánů bývá, v průběhu času se mění. I ten můj plán kolejiště má dnes dost jinou podobu než před rokem, kdy se zdál být opravdu vyladěný…

Pohled na místnost. Z plánu dýchá improvizace a nedotažení do konce, staví se opravdu těsně po naplánování…

Asi největší změna původního (čti rok starého) plánu je vyřešení tobogánu za Pikovicemi – to je ten modul, který znáte z úplných začátků stavby. Což o to, nakreslený ve 3D už byl, i jsem byl domluvený s tiskařem, ale nakonec mi začalo vrtat v hlavě, jestli by to celé nešlo vyřešit jednodušeji. Takže jsem si sedl ke Corelu a jal se plánovat znova, až vzniklo tohle. Budu muset snést horské stoupání až 6 cm/m, ale podle prvních zkoušek to mašiny zvládají. Pacifik není žádná trať pro trapné Kalugy 🙂

Když trať nastoupá potřebných 20 čísel k populárnímu viaduktu, zlomí se v rovinu a tak bude pokračovat až do Jílového, které zůstane koncovou stanicí. Nezapomněl jsem ani na místečko, odkud tahle scenérie půjde sledovat s dobře vychlazeným lahváčem 🙂

„Jižně“ od Jílového začíná vznikat něco, co se zatím průmyslovému areálu v plánu příliš nepodobá. Nebude to ale nic obyčejného, nic bez řádné sítě podnikových vleček, nic párařům neznámého ani nic, co by se obešlo bez temně kouřící vysoké pece…

Dodnes mě fascinuje, jak mě k celé téhle šílenosti namotivovala jedna jediná fotka (mimochodem od autora Dalibora Palka, není to moje práce). Koncentrované industriálno, protřepat, nemíchat.

Nebudu dlouho napínat, železárny v Králově Dvoře. Poslední bašta provozu překrásných parních průmyslovek typu BS 80, areál hustě protkaný kolejemi nezvyklého rozchodu 650 mm a hlavně unikátní kolejiště na nedaleký kopec Jarov, kam v mohutných otevřených vozech supěly zmíněné béesky, aby na hraně prudkého srázu vyklopily ještě žhavou strusku z odpichu vysoké pece.

Fotka pana Miroslava Strohschneidera.

Ale pryč z metalurgického okýnka. Nebyl bych to já a moje potrefené sny, abych se nepustil do takové šílenosti – takže jsem se na vlastní pěst s jedním kamarádem pustil do projektování vlastních úzkých kolejí, lokomotiv, vagonů, staveb… To jednou vydá na celý článek, až se bude čím chlubit. 🙂

Trať na haldu povede po kraji dalšího segmentu, kterým jsem vyplnil volný prostor. Hned vedle pikovické zastávky, jen o pár cm výše, plánuji ještě jednu stanici, abych mohl kde obracet soupravy. Která z pacifických lokálkových pokladů to bude, ještě nevím…

Takhle tedy pokračuju v krasojízdě. Kam mě tahle křivolaká a nejednoduchá cesta dovede, to nevím, ale pokud se zadaří, jistě budu mít ve vší skromnosti být na co hrdý 🙂 Články o stavbě snad již brzy, když se konečně staví…