Kuehn vs. Tillig – tentokrát optikou přestavby

O ypsilonkách obou výrobců toho už bylo napsáno spoustu, aspoň z pohledu věrnosti předloze, jízdních vlastností, rozdílů v provedení detailů a dalších věcí, podstatných pro modeláře-provozovatele. Jak si ale modely vedou mezi sebou, co se týče vhodnosti k přelakování?

Ypsilonky obecně byly v devadesátých letech doménou spíš trati 212, kde se z nich sestavovaly na místní poměry dlouhé soupravy víkendových rekreáků. Všimněte si, že velká část vozů byla řady AB. Obě fotky skutečných předloh jsou zapůjčené z webu railtrans.sk ze dvou na sebe navazujících článků Moje toulky časem: Na trati Posázavského pacifiku.

Schválně jsem vybral fotky s mojí oblíbenou čerčanskou stálicí 751.229.

Jako kuehní dárce posloužil vůz Bcm. Ten se na pokladnách před úplným vyprodáním válel často jako poslední a ještě v nedávné době ho šlo po bazarech sehnat za velmi hezké peníze. Dva jsem tedy koupil a těšil se na předělávku na klasické celozelené béčko.

Už v okamžiku oddělování kastle může být člověk zvyklý na Tilliga trochu zaskočený – pojezdu se od vršku vůbec nechce. Hodí se si pomáhat různými tupými předměty, kastli jimi držet roztaženou a nakonec trochu zabrat v rozích.

Vnitřek řešený podobně, jako Tillig, jen okna drží na podstatně větším množství lepidla.

Lepidlo drží opravdu fest a není jednoduché okno vyloupnout, aniž by neprasklo (vyjmout celý pás oken je prakticky nemožné). Schválně jsem to ověřil i u áčka v najbrtu od téhož výrobce a tam naopak okna ani nebyla lepená, vyjmout je šlo krásně. Očividně je to tedy kus od kusu, případně jestli se každá série lišila? Dejte vědět, jestli máte zkušenosti.

Moje zkušenost byla veskrze tragická – z některých oken zbyl jen vnitřek (druhé velké okno zleva), jedno prasklo úplně.

Hotovo. Zbytky neodstranitelných oken jsem zabrousil, z venku vypadá stále kastle použitelně.

Protože celozelených vozů bude v budoucnu více, zlenivěl jsem a koupil také sprej. Zas něco obyčejného z OBI za snad 130 korun, RAL 6005 pololesklá.

Střecha se u Kuehna nedá oddělit od zbytku kastle, což trochu komplikuje maskování, ale není to nic neřešitelného.

Práci se spreji je dobré si vyzkoušet někde bokem, ale rozhodně to není nic nezvládnutelného. Občas je potřeba krátká pauza mezi vrstvami na zaschnutí – ani sprej nekryje na první dobrou, a jakmile se udělá vrstva silnější, krabatí se, případně stéká.

Aplikoval jsem obtisky z vlastní dílny a nabarvil rámečky stříbrnou. Bez nich by okna nebyla plastická, rámečky jsou ale dost nízké, jejich barvení tedy dost trvá.

Zkompletovaná kastle. Jedno prasklé okénko jsem musel kanibalizovat z jiného vozu na přestavbu, tak kdybyste měli nějaké navíc, dejte vědět, rád koupím 🙂

Nabarvené rámečky nevypadají zdaleka jako tovární, ale stále poutají pozornost díky plasticitě.

K patině jsem kromě tradiční mřížky MojeTT zkusil dokoupit barvy Lifecolor. Ač jsem jinak věrný Tamyiám, líbilo se mi, že Lifecolor nabízejí už hotové odstíny přímo na patinu.

Interiér jsem nakrmil levnými panďuláky z Číny. Natřené jsou jen stěny kupátek a stolečky, podlahu a sedačky jsem nechal v tovární červené, která působí dobře.

Desky s osvětlením od PeLiho nejsou sice nejlevnější alternativa osvětlení, ale nabízí za 500 korun spoustu možností na vyblbnutí – nastavit se dá jas, žárovkové/zářivkové osvětlení, různé blikání simulující starou zářivku, náhodné rozsvěcení, to všechno v každém kupé zvlášť jen za pomoci jednoduchých CV, uvedených v návodu. To se vyplatí, Horste!

A hotové béčko.

Silnější vrstva matného laku způsobila, že vůz chytil takový šmrnc doběla. Nebylo to tak zamýšlené, ale není to na škodu – ač se lakovalo jedním nebo dvěma odstíny zelené, po pár měsících vozy chytaly různé tóny.

Přes strasti spojené s okny jsem s vozem nakonec spokojený.

Na druhé straně barikády je budoucí prototypové AB od Tilliga. Inspiroval jsem se u Vojty článkem o stavbě „pramatky ypsilonky“, i u mě půjde o vůz 50 54 39-40 001-9, který se v relativně původním stavu dožil ČD patrně jako poslední. Pro změnu dostane celozelený kabátek, jaký pravděpodobně nosil v polovině devadesátých let – ač jsem nenašel žádnou fotku, těžko byl v té době v jiném nátěru.

Rozložit Tilliga je otázka pár minut. Tillig má naopak u najbrtích vozů okna lepená, tady byla okna jen zacvaknutá.

…a vypadly celé pásy oken. Usnadní to finální montáž a kastle díky zobáčkům v oknech bude líp držet.

Ani tady jsem s vozem před lakem moc nelaboroval. Některé nápisy byly viditelně dost vystouplé, tak jsem je jen přebrousil, aby nesvítily pod novým lakem.

I v kontextu pouhých dvou vozů sprej ušetřil dost času a hlavně – oba vozy spolu ladí. Dá se samozřejmě upravit celkové vzezření patinou, což je v plánu.

S nanesenými obtisky. Je otázka, jestli někdy prototypové AB sloužilo pod domovskou stanicí Praha hl.n., stejně tak je vysoce nepravděpodobné, že se kdy vůbec ocitlo v Posázaví – ale v soupravě na sebe nijak zbytečně neupozorňuje.

Zatímco vůz B má na čele zelenou nataženou až na střechu, vozu AB jsem nechal vršek střechy šedý. Najít se dají fotky obou variant, bude to další vítaný rozdíl mezi oběma vozy. S vozy od Tilliga je o dost méně práce s maskováním díky odnímatelné střeše. Občas se setkávám v diskuzích s argumentem, že to přece není nic těžkého – no není, vymaskovat se to dá, ale proč si přidělávat práci. Tady jsem maskoval jen zmíněná čela, zbytek střechy je lakovaný samostatně.

Připravený interiér na osvětlení. Doplněné kromě postaviček bílé podhlavníky z papíru, záclonky z kusu letáku a vyhrál jsem si i s barvami podlah – v první třídě bývaly červené koberečky s logy ČSD. Tak hlavně, že jsem v samém zápalu s detaily prohodil barvičky sedaček v první a druhé třídě 🙂

Hotový sestavený vůz. Při patině jsem postupoval podobně jako u béčka, s tím rozdílem, že jsem šablonu použil jen u první vrstvy. Potom jsem šablonu sundal a pokračoval podle ruky, což zajistilo jemnější přechody.

Při patině jsem se inspiroval touhle fotkou (zdroj https://www.alanbutschek.cz/fotoab/AB350_19.jpg).

Okolí větráčků jsem po rzi foukl lehce šedou. Mřížka od topení je zvýrazněná černou olejovkou.

Celý vůz je focený v podvečerním sluníčku, což mu trochu přijasňuje barvy. Jinak se mi ale povrchovka u tohohle vozu moc líbí, až na trochu podfouknutou šedou na čele to působí překvapivě čistě.

Šedou jsem zpětně přestříkl i místo dle vzorové fotky.

O něco reálnější vzezření na běžném světle ukazují další fotky z kolejiště. Vidět je rozdílný půdorys karoserie u Tilliga, který odpovídá typu B (vpravo) jakožto předchůdci klasické ypsilonky (vlevo).

Z obou fotek je znatelná většina konstrukčních rozdílů mezi Tilligem a Kuehnem – od oken a podvozků po větračky a částečně tvar střechy. Hezky vyniklo i srovnání obou metod patiny – vlevo stříklé prakticky jen podle šablony, vpravo dodělané pruhy od ruky.

I přes ty rozdíly mi vůbec nevadí provozovat vozy vedle sebe. Spolu jim to sluší a časem jich určitě přebarvím více. Zatím jsem k nim do soupravy přidal AB349, které jsem si nedávno zbastlil z nadbytečného áčka od Kuehna.

A co se týče řečnické otázky na začátku – nevidím zásadní rozdíl, jestli se vrhnout do přelakování toho, nebo onoho výrobce. Jen bacha na ta potenciálně zalepená okýnka, doporučuji ověřit před přestavbou 🙂